Přehled nejčastěji pokládaných dotazů ke školské reformě a další zajímavé informace …

Nejčastěji pokládané dotazy

Mohou rodiče nějakým způsobem přispět k úspěšnému zavádění reformy do školní praxe?
První možnost nějak se na reformě podílet měli rodiče už při tvorbě školních vzdělávacích programů. Zde se mohli, resp. měli mít možnost seznámit se záměry školy i s výsledným programem, který je veřejným dokumentem. Nejpodstatnějším krokem, kterým mohou rodiče přispět k reformě, je však vstřícnost a konstruktivní dialog se školou. Zájem o to, co se ve škole děje, sledování činnosti školy (na internetu, při akcích, osobních setkáních), včasné projednávání všech příznaků, které by naznačovaly, že se žák necítí ve škole dobře atd. Cílem rodičů i školy by mělo být spokojené dítě, které se chce učit a chodí do školy rádo. K tomu nepřispěje jakékoli vzájemné napadání, obviňování, ale ani nezájem, netečnost či „domácí kritika školy“. Žák musí cítit, že škola i rodiče jsou ve shodě a že ho všemožně podporují v jeho úsilí. Rádi bychom upozornili i na fakt, že školní vzdělávací program může sloužit také jako vodítko při výběru školy.

Co je hlavním cílem školské reformy?
Školská reforma by měla zefektivnit a zpřístupnit vzdělávací proces.
Dnešní vzdělávání se musí přizpůsobit potřebám člověka 21. století – potřebě zvládat informační explozi, orientovat se ve světě techniky, účastnit se aktivně života ve svobodné společnosti, žít bez problémů v multikulturní společnosti, dorozumět se v prostoru EU, být připraven na řešení praktických situací různého druhu atd. Proto se hlavním cílem vzdělávání stává rozvoj těch životních dovedností, které jsou pro dnešní svět klíčové – např. umět se učit, komunikovat, umět řešit problémy, umět spolupracovat s ostatními, vést za své jednání a chování odpovědnost atd. Jde o vědomosti, dovednosti a osobnostní vlastnosti, které jsou široce využitelné, umožňují uplatnění v širokém spektru povolání, rychlou rekvalifikaci, adaptaci na změny atd. Nabytí těchto dovedností by se pak mělo projevit v produktivitě práce, v zaměstnanosti a v konkurenceschopnosti na evropském trhu práce. Zpřístupnění vzdělávání je pak třeba vnímat nejen z hlediska srovnatelných možností pro žáky s různými zdravotními a sociálními podmínkami, ale i z hlediska uplatnění postupů, jak žáky vtáhnout do aktivní účasti na vzdělávání. Základem musí být příznivé prostředí pro vzdělávání a motivace k učení jako celoživotní nezbytnosti.

V čem tkví rozdíl mezi školními vzdělávacími programy a klasickými osnovami?
Hlavní rozdíl mezi klasickými osnovami a školním vzdělávacím programu je v tom, že dosavadní učební osnovy byly totožné pro všechny školy v republice. Vycházely z určitého průměru podmínek, průměru úrovně žáků a z tradičního nastavení vyučovacích předmětů v učebním plánu. Jejich cílem pak bylo osvojení učiva a zhodnocení, do jaké míry ho žák zvládl a zda je schopen ho reprodukovat.

Rámcový vzdělávací program oproti tomu stanovuje jen základní požadavky ze strany státu. Tyto základní požadavky si pak každá škola konkretizuje ve svém školním vzdělávacím programu. Školy musí respektovat základní požadavky vyplývající z rámcových programů, ale v zásadě mají možnost stavět svůj školní vzdělávací program přesně na podmínky své školy, zkušenosti učitelů, skladbu žáků, jejich zájmy, případně požadavky rodičů a pomocí volné časové dotace dotvářet zaměření výuky.

Podstata změny však netkví jen v možnosti změny dokumentu, ale především ve způsobu jeho realizace, tj. v přístupu k žákům, jejich motivaci, v příznivé a atmosféře, ve vytváření prostoru pro aktivní zapojení do výuky, pro samostatné hledání, tvoření, zkoušení atd.

Reforma má přinést školám větší svobodu – mohou si tedy vyučovat úplně, co chtějí?
Určitě tomu tak není. Rámcové vzdělávací programy vymezují závazné cíle, obsah, výsledky, tvoří skutečně jakýsi rámec, na jehož pozadí jsou jednotlivé vzdělávací programy realizovány. Odlišnosti nalezneme především ve využití „volné“ časové dotace. Zde je plně na škole, jak ji využije – co posílí, co nabídne nového. Odlišné mohou a měly by být také přístupy ke konkrétním žákům v konkrétních podmínkách, postupy ve výuce atd. V praxi to znamená, že všichni žáci musí zvládnout pravopis, musí umět využít početní operace v praktických situacích, měli by umět ošetřit poranění, orientovat se na internetu, prezentovat výsledky svého snažení atd. Každá škola k tomu však může dojít jiným způsobem. 

Jak jsou školy na reformu připraveny?
Obecně je připravenost škol na různé úrovni. Jsou školy, které se ještě dlouho před reformou systematicky zajímaly o nové způsoby práce, o nové přístupy k hodnocení, o nové informační technologie, o týmovou práci celého sboru atd. Ty mají dnes jistě náskok.

I když byl a bude pro každou školu vyškolen tzv. koordinátor tvorby školních vzdělávacích programů, úroveň programů je samozřejmě různá. Některé školy promýšlely obsah svých programů více a podařilo se jim zde zakotvit řadu moderních a inovativních prvků, jiné k tomu budou docházet postupně. Také možnost vzdělávání pedagogických pracovníků byla různá, přestože nabídka informací a vzdělávání je v současnosti velmi široká.

Zkušenosti ze zahraničí hovoří o tom, že ani v jiných zemích nebyl začátek ideální a první programy stoprocentní. Důležité je, aby školy přípravou svého programu nekončily, aby jeho vznik braly jako dílčí krok celého procesu. Reforma je dnes na začátku a postupně se bude „usazovat“ a vylepšovat, obzvláště budou-li přicházet další a další pozitivní impulsy.

Co přinese reforma rodičům a jejich dětem?
Budou-li školy chápat reformu jako celkovou změnu přístupu k výuce, pak by reforma měla zajistit, že (se) žáci (mimo jiné):
– budou cítit ve škole příjemně a bezpečněji než dosud, budou pro práci ve škole motivováni, budou zažívat uspokojení z učení a spolupráce s jinými žáky;
– budou mít příležitost ukázat, co právě oni umí, v čem se zlepšují, bez neustálého porovnávání mezi sebou; z toho by mělo vycházet i jejich hodnocení;
– získají vědomosti a dovednosti, které mají jasné vazby a souvislosti a které umějí prakticky využít;
– budou připraveni na život v mnohojazyčném a multikulturním prostoru, ve světě techniky, financí, podnikání;
– budou umět rozhodovat v rozmanitých životních situacích;
– umět pečovat o své zdraví a zdraví jiných;
– budou aktivní ve studiu, ale i v dalších životních situacích a vztazích atd.Rodičům by pak měla přinést větší jistotu dobrých vstupních podmínek jejich dětí do dalšího studia, při vstupu na trh práce i v praktickém životě. 

Kdy se objeví první výstupy, tj. kdy bude poprvé možné provést hodnocení dosavadního průběhu reformy? Jakou roli bude v konkrétním procesu hrát MŠMT, ČŠI a VÚP?
Dílčí monitoring bude zahájen již v tomto školním roce, a pak bude průběžně pokračovat i v dalších letech. První ucelené výsledky lze očekávat po ukončení celé etapy vzdělávání na daném stupni školy, tj. po 4-5 letech. Ministerstvo školství připravuje různé projekty nejen na podporu výuky a vzdělávání, ale i na monitorování a analýzu celého procesu. Do zmíněného procesu budou zapojeny i ministerstvem přímo řízené organizace, zejména Výzkumný ústav pedagogický (VÚP) a Česká školní inspekce (ČŠI).

VÚP bude zejména monitorovat potřeby a problémy při zavádění školních vzdělávacích programů do praxe. Bude vypracovávat návrhy potřebných kroků pro pokrytí zmíněných potřeb a odstranění zjištěných problémů. Současně bude VÚP také hodnotit vědomosti a dovednosti žáků s možností jejich porovnání po několika letech.

ČŠI bude naproti tomu průběžně monitorovat kvalitu školních vzdělávacích programů, jejich soulad s rámcovými vzdělávacími programy a hodnotit postupy škol při zavádění programů do praxe a při vlastním hodnocení práce škol.

Jak bude reforma v následujících letech pokračovat a kdy do ní budou zapojeny všechny školy? Proč se v tomto roce reforma týká pouze prvních a šestých ročníků?
Reforma se do praxe uvádí postupně – od předškolního vzdělávání přes základní ke střednímu, včetně speciálního, je tak zajištěna návaznost vzdělávání. Do reformního procesu se budou postupně zapojovat ještě základní školy speciální, jednotlivé typy středních odborných škol, jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky, konzervatoře atd.Zapojení jednotlivých typů škol je vázáno na vznik příslušného rámcového vzdělávacího programu a následné dvouleté období pro přípravu školních vzdělávacích programů. Předpoklad zahájení výuky podle ŠVP na všech školách se dá odhadovat v horizontu následujících 5-6 let. V případě základních škol má náběh výuky podle školních vzdělávacích programů v základním vzdělávání postupně od 1. a 6. ročníků dva základní důvody. Zaprvé je rozumné dokončit se žáky výuku v tom vzdělávacím programu, který byl nastaven na počátku jejich vzdělávací cesty (např. na počátku prvního či druhého stupně ZŠ). Neznamená to však, že školy nemohou při práci s těmito žáky uplatňovat postupy, které chtějí použít v rámci školního vzdělávacího programu. K tomu slouží i pokyn MŠMT, který dává možnost upravovat stávající učební plány a víc je přiblížit podmínkám výuky podle ŠVP. Druhým důvodem je skutečnost, že učební plány obou stupňů ještě nejsou plně finančně dotovány (na obou stupních zbývá poskytnout dotace pro jednu vyučovací hodinu).

Co znamená reforma pro mateřské školy?
Do mateřských škol by měla reforma přinést větší výběr aktivit, lepší přístup k dětem a jejich individuálním nárokům, průběžnou diagnostiku pokroků dítěte. Pro učitelky by pak měla přinést větší volnost při vytváření svých programů školy a třídy. Opět se setkáváme s možností přizpůsobit se plně školním podmínkám a potřebám dětí, práci s dětmi více individualizovat, diferencovat. I zde je ovšem třeba odstraňovat překážky, např. stále přetrvávající stále velký počet žáků ve třídách a nedostatečnou možnost práce dvou učitelek ve třídě nebo omezené možnosti práce za pomoci asistentky atd. V tuto chvíli je možné říci, že reforma v předškolním vzdělávání je nejdál, bylo zde proškoleno největší procento učitelek, je vydáno několik zásadních metodických materiálů. Již dnes se diskutuje nad podobou školních a třídních vzdělávacích programů a jejich případným vylepšováním. 

Co znamená pojem klíčová kompetence? Lze uvést nějaký příklad z praxe?
Žák by si měl v průběhu vzdělávání osvojit tzv. klíčové kompetence. Co tento termín, kterým se zabývají odborníci z celé Evropy, vlastně znamená?

Klíčovou kompetenci můžeme zjednodušeně chápat jako důležitou a společnosti prospěšnou schopnost jedince jednat v různých situacích. Tato schopnost je založená na znalostech zkušenostech, hodnotách a dispozicích, které si žák během své aktivní účasti na vzdělávání utvořil – rozvinul.

Vzhledem k tomu, že se jedná o termín poměrně složitý, uveďme si příklad:

Klíčová kompetence řešit problémy:

Žák by měl být schopen problém identifikovat. To je obecná schopnost, která má zajistit nejen posouzení konkrétních situací, ale i nalezení a pojmenování problému. Ve škole se k tomu bude docházet pomocí mnoha dílčích konkrétních úkolů týkajících se všech předmětů a mnoha situací (od jazykových problémů, přes ekologii až k řešení dopravní situace). Výsledkem bude žák, který je schopen dívat se na životní a pracovní situace kriticky a umí zvolit problém, který je pro danou situaci podstatný, který je potřeba řešit. Součástí je i schopnost naplánovat si (rozvrhnout) postup řešení problému a hledání alternativních způsobů řešení.

Je vzdělávání budoucích učitelů na pedagogických fakultách nějak přizpůsobeno požadavkům reformy? Pokud ne, je toto alespoň v plánu s tím, aby byli později schopni vytvořit ŠVP, učit několik propojených předmětů najednou?
Vysoké školy by měly naplňovat společenskou zakázku, která zní: „produkovat“ učitele, kteří budou připraveni pro realizaci reformy a sami budou disponovat dovednostmi (klíčovými kompetencemi), k nimž mají se žáky směřovat.

Dlouho po zahájení reformních kroků nebyl směrem k vysokým školám vyslán jasný signál, že reforma začala, bude pokračovat, bude se prvořadě týkat vysokých škol v konkrétních věcech, bude požadována v konkrétním čase atd.

Reakce vysokých škol je tedy zatím na různé úrovni. Některé fakulty nebo jejich části se intenzivně mění ve své struktuře, v obsahu vzdělávání, v přípravě budoucích učitelů. Postup brzdí i určité procesní postupy (akreditace nových předmětů a obsahů, hodnocení fakult za vědecké výsledky atd.), ale někde i ne zcela dobrá obeznámenost s požadavky jednotlivých stupňů a typů škol a jednotlivých oborů na změny ve vzdělávání. Lze očekávat, že i na vysokých školách se bude situace stále rychleji vylepšovat ve prospěch reformy, i když i zde se jedná o proces dlouhodobý.